aneb život otce na rodičovské a po rodičovské

Radim Keith

« »

Nepravidelný občasník »



18:14 1.11.2018 Už nějakou dobu jezdím s nejmladší kočkou na veterinu, protože ta mrška ne a ne být zdravá. Na vteřině je vždy veselo. Trochu i potlacháme o životě. Zkrátka milý pan doktor i paní doktorka, kteří se o ty naše mňoukací "činčily" starají rádi. Dneska jsem tam s Penny byl znova. Hele, jsem nějaký unavený nebo co, a ono je to na mně i znát. Tedy aspoň paní doktorka mi to říkala.
"Víte, vy vypadáte dneska jako...," nemohla najít to správné slovo a tak za rozdala do slovanských označení, která se možná vyskytovala tak na sklonku předminulého století.
"Jak bych to nazvala... Jak se dříve říkalo: vypadáte jako NEMRCOUCH."
Výrazy mne zajímají a tak se se hned chopil strejdy Google a vyjela mi odpověď na toto označení vskutku zajímavé. Ukazuji telefon s úsměvem, že TOHLE ROZHODNĚ NEJSEM:
"Muž, který by strašně rád souložil, ale nemá s kým, dost často je to přitom člověk, o kterého ženy nejeví pražádný zájem."
Aspoň jsem prý změnil kyselý ksichtik za úsměv

09:55 26.10.2018 Tuhle mne honila mlsná a hlad, a tak jsem si zašel do místního pekařství. Mají tam docela super voňavou pochutinu - něco jako loupák, ale uděláno jako houska (fakt nevím, jak se to jmenuje). Byly tam poslední dvě. Frontu jsem si vystál a ony tam stále na mne čekaly, což jsem byl rád. Za mnou, při objednávce, již stála maminka s malým klučinou. Chudák, když zjistil, že jsem mu vykoupil mňamku, rozbrečel se. Maminka mu sice říkala, že to nevadí, že koupí něco jiného, ale byl neodbytný. I zželelo se srdce mé na nebohou hromadou neštěstí, protože to zkrátka byla jeho osobní tragédie a řekl jsem prodavačce, zda mi to vymění za normální houska a ty svoje dobré sladké jsem mu nechal. Jeho maminka byla asi taky v šoku, ale chlapeček hned přestal plakat. Jen doufám, že si pak ty housky vychutnal beze zbytku nadrobení do kočárku

14:05 8.10.2018 Tak já nevím. Dneska přijdeme do školky pozdě (jasně, že kvůli dvojčatům) a Amálka se mě nevinně zeptá, když už si v botníku před třídou nazouvá bačkůrky: "Tati a dneska jsem byla rychlá, že jo?" Co jí na to pak mám říct...

09:04 25.9.2018 Ty jo, jako, nejsem geniální bloger s dosahem deset i padesát tisíc, ale teď normálka chci, aby mě celý svět politoval, jak to mám s těmi dvojčaty těžký! Když jenom holky vstávaly a pak se s nimi něco dělalo, bylo to super. Teď? Vstávat to nechce, zevl na posteli aspoň půl hodiny. Když jim něco řeknu, jen začnou křičet ono známé nenenenene, ale totální (víte co) při tomu udělají (sakra, jak v PS)! Je dopoledne a já mám snad tlak 300 na 100. Hele, možná jsem někdy v mládí zlobil a rozbil sklenici s okurkami, ale tohle si fakt teda jako určitě nezasloužím! Všechny děti: OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE ZLOBIT!

07:13 12.9.2018 Včera jsem měl tři otázky. Dnes přibyla čtvrtá: 1) proč děti energicky zlobí, i když jsou nemocné? 2) to fakt ti pracující nevydrží ani do 21. hodiny? 3) taky teď po prázdninách potkáváte svůj protějšek jen v zatáčkách? 4) proč mi už zase kleklo PC!?

21:28 3.9.2018 Pocity z dnešního dne? Jak já se těšil. A pak mi, když jsem dvojčata poprvé nechal ve školce, vypovědělo službu auto. Normálně zdechla baterka. Žádný varování předem. Škytlo to a - nestartovalo. Docela pech na to, že jsem měl být ve své práci už kolem půl osmé. Jenže to, když máte ty pravé kamarády, kteří vám pomohou, i když jsou po noční, to nezaplatí ani sebezlatější kreditka. Doteď jsem to znal jen z vyprávění a pohádek, ale ono to tak funguje. Soused Roman pomohl a jak dopoledne jako "taxi" tak odpoledne jako startovač mého auta obstál na výbornou. Takže resumé celého dnešního dne. Holky maximálně spokojené ve školce, já maximálně spokojený, že mám ty pravé kamarády. No nechtějte to na první školní den.

10:33 22.8.2018 UŽ JE TO TADY!!!!
"Přestaň to dělat!"
"A proč?!" (Emča)
"PROTOŽE JSEM TO ŘEK!!!!"

13:22 19.7.2018 I v knížce Dvojčata na útěku jsem psal, že ač otec na rodičovské, vždy to "vyšlo" tak, že jsem nebyl přítomen prvních zoubků, prvních krůčků a měl to až "potom". Děti už nám odrostly natolik, že se Emče viklá přední dolní řezák. Právě jsme přijeli domů a vyndávám z auta věci a co myslíte, Jája mne asi doma zcela ignoruje, protože jsem nebyl přítomen vyndání prvního zubu. Asi jsem rodičovský smolař. Doufám, že aspoň svatbu dcer budu moci absolvovat :D

10:33 2.7.2018 1. 7. bylo ve znamení ukončení výzvy "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí."
No, tak přesně nevím, jak moc jsem zkrásněl :D ale musím říci, že jsem se snažil, seč to šlo. Necelé dva a půl měsíce, kdy na začátku jsem upravoval styl jídla, abych pak večer neměl hlad (no hustý teda), abych v druhé půli přibral cvičení s vlastními kily (teda začátek fakt bolel). Narovinu, trochu mi to kazilo hraní na svatbách (sakra, každý mě tam zval na jídlo, abych jim prý do ranních hodin vydržel, ale držel jsem se, jak to jen šlo). Zítra sem nahraji fotky, jak to vypadalo na začátku, kdy mi váha ukázala 97,6 Kg a jak to vypadá nyní, kdy mám kolem 92 Kg. Hlavně - cítím se líp. O to šlo. Kdo to vydržel se mnou až do teď, může mi poslat taky fotky a já je uveřejním, abyste všichni viděli, že jsem v tom nebyl sám a třeba opravu s taky někomu aspoň tu váhu podařilo srazit. Jedno vím už nyní: rád bych v tom pokračoval, aby jsem si ještě snížil tuk a kila a pokusil se o nějaký ten nárůst svalů. doteď jsem to ani nedokumentoval, ale spojil jsem se nyní se svým kamarádem a bývalým kolegou z kanoistiky, který se o pohyb a fungování lidského těla při cvičení hodně zajímá a dokáže ze mě vyždímat určitě maximum a další cvičení a přeměnu s radostí zaznamenám ;-)
Dětem a zdravému tělu ZDAR!
Táta od dvojčat
#prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

08:42 25.6.2018 Předposlední týden "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí" jsem takticky vynechal, protože nebylo co psát. Rutina, rutina, rutina. Tento poslední týden už mám na kontě necelé dvě kila k 90 Kg (cíl byl celkově 92 Kg). Cvičení bohužel jen tak ob den. Ten druhý se furt něco dělá :D Tak uvidíme, jak nám to za týden všechno dopadlo - co vy?
Táta od dvojčat
#prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

13:06 21.6.2018 To je den. Dvojčata se od rána mydlí, tedy přímo mlátí. Je to jako v nějakým akčním filmu. Probudím se a ony nade mnou stojí a kopem Bruce Leeho jedna sejeme druhou, načež ji ta druhá podkopne nohy jako při kung fu a druhým kopem ji rozplácne o zeď. Pak se mlátí i při čištění zubů, při převlíkání, na toaletě, dole u jídla... Mě bolí celý den hrozně hlava a jsem jak mátoha a tak si přeji, aby se ve dveřích objevil aspoň Van Damme nebo Chuck Norris a dal si s nimi kafíčko nebo lekci baletu, aby je to všechno přešlo. Jdu si udělat deváté kafe na vyrovnání tlaku a asi sebou švihnu do postele na desetisekundové zavření očí. Dnes nemám den...

12:49 18.6.2018 K té ženské logice: Jedeme autem a Emča uvidí reklamu na půjčování divadelních kostýmů.
"TATI! OTOČ TO, CHCI SE PODÍVAT! TAM BYLA ELZA!!"
Jako všechno, ale nejsem tatínek Batman s pancéřovaným autem, kterému vždy ostatní uhnou. To fakt nedám...

11:35 13.6.2018 Výzva "Pro hezčí rodiče svých dětí" pokračuje. V pondělí jsem hrál. Akce to byla veliká (ne, neprobudil jsem se až dneska, ale zkrátka nebylo tolik času) a víte co, nezobnul jsem si ani tataráku, který se tam na mě smál a jediné, co jsem popíjel, byla neperlivá voda. I tak jsem se bavil :D Jenže, když končíte ve tři ráno a musíte jet ještě z Brna zpět do domoviny, nenajdu lepší slovo než je "vopruz." Pokud tu je někdo, komu letos budu ještě hrát třeba na svatbě, tak fakticky mi raději nenoste ani obložené talíře - MUSÍM se ubránit pokušení :D :D
Lehká sumarizace: Jím to, co potřebuji a večer po 17:00 už nejím (pokud nehraju, to si dám pak třeba jen salát). Cvičím s vlastní váhou aspoň obden. Jde to. A cítím se lépe. 1.7. budou i fotky. Sportu a zdravému tělu ZRDAR! Táta od dvojčat #prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

10:36 11.6.2018 Dneska v noci tu byla rošáda. Taková noční Malá dáma. Nejprve Emča vzbudila Jáju, protože ji svědila ruka od toho, jak hladila kaktusy (já ji to 153x říkal, ať to nedělá - ale zkušenosti jsou, jak vidno, nepřenosné). Pak nás vzbudila Amálka, která udělala z velblouda komára, protože si začala stěžovat, že ji Emča hodila do pokoje mrtvého komára a ona tam nechce být. Načež se ozvala Emča, že jen žaluje a jak si to takhle může pamatovat. Emča následně znovu usnula. Já neusnul a slitoval se nad naříkáním Amálky, že v pokoji s komárem nebude, že chce spát u maminky. Dobře. Zmáčknul jsem se mezi plyšáky. Amálka se rozvalila vedle Jáji na naší posteli a taky usnula. Pokud jste sem dočetli a pochopili, co se v noci dělo, může mi to pak někdo vysvětlit? Já si zatím rovnám bolavá záda.

16:15 4.6.2018 Protože je pondělí - další report "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí" :D Otázka první: Kdo to se mnou vydržel až doteď? Otázka druhá: Cítíte nějaký úbytek tuku a nárůst svaloviny?
Za mě mohu říci, že se mi břicho pomalu ztrácí. Opravdu jen fakt, že už večer nejím, je dostačující. Jinak vše v normálu, dokonce už i nějaké svaly by se mohly mikroskopicky najít ;-)
Držte se! Táta od dvojčat

14:29 4.6.2018 To si takhle v únoru jedete i s dvojčaty do okolí Krče. Máte totiž za úkol nechat opravit kuchyňský robot. Děti v autě jsou nervózní, vy jste nervózní, že tam musíte jet s dětmi a tak se stane, že vás na 30 Km úseku (ke proboha v Praze je 30 Km/h?) vyfotí radar a magistrát se na vás teď hojí, že jste jel rychleji a chce po vás pokutu 600 Kč. Jsem kriminálník!!! Pro dobrotu na žebrotu

10:16 29.5.2018 Mé čtyřsté osmdesáté páté setí trávy na zahradě. Stará tráva šla do zelených lovišť sousedního pole. Aspoň bude mít půda jednou ekologické hnojení. Navození pouhých čtyřiceti tří koleček přesívané hlíny na úpravu povrchu se zdálo být dlouhé jako čekání na Vinnetoua v soutězce hadů. Ne, nebylo to fakt za jeden den. Zafoukal vítr a setřel jsem si z trička centimetr prachu. Kdybych si měl nyní přát jedinou věc, nebyl by to světový mír. Postačila by mi zatravněná plocha naší zahrady. Do zahradnictví pro semena trávy a pytle trávníkového substrátu jezdím skoro jak pravidelná linka lanovky na Petříně. Dvojčata mají zákaz zákazů. Teď na zahradě nic nesmí. Jen se jít vykoupat do bazénu. Ale zahrada - ta je jim zapovězená. Ta je na pár týdnů ❌E - E ❌

08:22 28.5.2018 Je tu pondělí a protože 1. 6. je v pátek, mám(e) před sebou ještě 34 dní té mojí malinkaté výzvy, kdy by měl trochu člověk se sebou něco udělat, aby jeho břicho nevypadalo jako, jak já s oblibou říkám, hora Říp a tuky kolem netekly, jak rozvodněná Berounka. Jen bych rád věděl, kdo to se mnou ještě vydržel a dále postupuje v před světlým zítřkům povalování se na pláži? Zkuste mi napsat, jak jste na tom. PROTOŽE - to vám musím říct, je to všechno opravdu jen o jídle. Bože, jak jsem byl rozjedený (ok, rozežraný :D). Úprava jídelníčku a vlastně jen úbytek nepotřebných kalorií slaví úspěchy a již dnes mohu říct, že mám pod 94 Kg. Jako fakt. A dokonce sem tam na mě vykoukne i nějaký ten sval. Už jsme za půlkou - 42 dní od začátku výzvy všem tatínkům, maminkám, strýcům a tetám. 1. 7. si řekneme celkový výsledek i s fotkami (i když se nerad fotím, ale něco jsem nafotil, nebojte :)). doufám, že těch fotek se tu sejde pak víc. Držte si (i mě) pěsti! ;-) Táta od dvojčat

22:15 14.5.2018 Dvojčata se zájmem sledují práci bagru a dumají. Emča: "Já, až budu velká, koupím si bagr. Ne, budu mít traktor." Amálka: "Já chci mít ten bagr. To je super! A všude s ním chci jezdit..." Jo? Tak to ja si kupuju obrněný transportér.

09:27 14.5.2018 Stal jsem si tátou na plný úvazek, když našim dvojčatům bylo osm měsíců. Od té doby mě měly za zadkem každý den od pondělí do neděle a tu dovolenou, kterou mají rodičové, aby se o své ratolesti starali, jsem věnoval jejich výchově, růstu a socializaci. Byly chvilky, kdy bych vyskočil z kůže. No spíš skočil ze 4. patra na dlaždičky, abych už měl klid, ale vždy jsem tak nějak věřil tomu, že to bude lepší a lepší a samozřejmě, že je, to se nebojte.
Když jsem se stal tátou dvojčat, byly to mé první děti (a asi i poslední) a vůbec jsem netušil, jak se o ta malá stvoření starat. Jája, moje žena, mi byla a je dobrou rádkyní a vše, co jsem musel kolem miminek a pak už i starších dětí dělat, jsem se učil za pochodu. Po přestěhování do domečku jsem dlouho nemohl najít zápisníky holek, kam se psala všechna poprvé a i další veselé vzpomínky. Tak jsem začal psát takový deník. Blog. Ale především vzpomínky pro naše dvojčata, aby si jednou mohla přečíst, co v mládí prováděla a podívat na fotografie, jak vypadala. No, docela dobrý na to, že mě se uchovala jen jedna fotografie ze školky, ne?
Pak se trochu blog rozšířil i do jiných stran, než k našim známým a kamarádům a, i za pomoci jedné mé výborné blogersko-spiovatelské kamarádky, se rozšířil řad fanoušků. Vím, nejsem vtipný (omluva za to, jsem suchar, no), nemám ani kupu famózních příběhů, kterými bych vás ohromil (stejně hned všechno zapomenu), hrozně nerad (a špatně) fotím, takže ani ty fotky nestojí za nic, ale dělám to tak nějak srdcem. Rád a hlavně ve svém volném čase. Nevím ani, jestli se v mých skoro čtyřicátinách mohu považovat za blogera, který dokáže dát světu něco, co ho zajímá, nějaké to poselství, které si vezmete a třeba i sami budete praktikovat dál.
Co jsem tím chtěl říct? Vlastně nic a všechno. Jak už mi tu jednou někdo psal - tohle moc nikoho nezajímá. Ano, jsem ten nejhorší bloger :D
Ale třeba se najde někdo, komu bude inspirací, že i táta (nejen mamka) dovede svoje (dvě!) dcery zdárně ke všem milníkům od plenek, po první kroky, první slova, první udržení se na kole až po první (to nevím co. To je ještě daleko). Třeba nějaký váhavý tatínek díky téhle stránce nebude mít strach být se svými dětmi na rodičovské a zdárně se o ně bude starat...

13:42 9.5.2018 Zjistil jsem, že naše děti nejvíce perlí v autě. Asi proto, že si nic nepamatuju a stěží to dokážu zaznamenat. Na mě si ale nepřijdou. " Tati, víš, kde budu chtít mít dům, až budu velká?" hlásí hrdě Emča a hned dodává. "V zoologické zahradě. A bude ten dům velkej!" V hlavě mi mihne nějaká ta myšlenka o opičím pavilonu. Amálka to ozdobuje stejným přáním s tím, že tam musí být na dvoře velká žirafa. Ok, takhle se nenásilně šmírují sousedi. A Emči monolog pokračuje. Jenže - to druhý, to si fakt nepamatuju.

13:42 9.5.2018 Jen krátká zpráva pro ty, co se (doufám) se mnou snaží být fit a cítit se líp letos v létě v plavkách. Týden III. Jak jsem si řekl, tak i udělal. Váha jde pomalu dolů (asi by nebylo dobré nějaký ten rapidní úbytek - už jen třeba kvůli energii, kterou na dvojčata potřebuji). Pak se půjde na cvičení s vlastní váhou + nějaké ty malé činky;-) Tak vy ostatní vydržte, pokud třeba jen k večeru už nejíte a jen si dáte vodu :D Chápu, je doba grilování, ale mě určitě nedostanou :D

09:06 3.5.2018 Nejsem v tom sám! O tohle se podělit musím. To si totiž začnete dělat věci automaticky a už o nich ani nepřemýšlíte, že? Tak tu nyní vytahuji umyté talíře z myčky a sám se divím, že je na nich špína. Hele, ona se neleskne ani ta sklenička, na které jsou nánosy čehosi. Už trochu nervózně vytahuji i příbory, které vesměs zůstaly tak, jak se tam daly. Hm, i můj oblíbený hrnek se neumyl. Trochu jsem znejistěl, jestli se to nádobí dalo vůbec umýt, ale svítící nula na displeji jasně ukazuje, že tento úkon proveden byl. JENŽE: Došly nám tablety do myčky, které jsou v rozpustitelném obalu a jen se dají do myčky a o vše je postaráno. Máme i druhé tablety. ALE TY SE ZKRÁTKA MUSÍ VYNDAT Z OBALU, což Jája neučinila a do přihrádky na tabletu to dala i s tím nerozpustitelným obalem. Takže celou přípraven na mytí jsem našel nepoškozený na dně myčky. Jupí, nejsem v tom sám! Hele, mám fakt dobrý den :D

22:15 17.4.2018 Kdo do toho půjde se mnou? (Výzva?)
Tuhle o mojí postavě, respektive o mém pozadí dvojčata utrousila, že není takové malé jako maminky (rozuměj: "Tati, máš zadek jako balvan" - já tomu říkám "Štýrskej valach") a tak jsem přemýšlel. Vždyť taky proto, abych nedělal svým dcerám ostudu, jsem cvičil a zdravě jedl, když byly miminka, aby se pak za mě nemusely (i Jája) stydět. A pak přijde sprcha pro mě nevtipných komentářů. Co pak budu dělat v létě? Chodit v tričku po pláži, jak jsem to dělal, když jsem měl svých 112,5 Kg? Teď se dlouho držím na průměrných 97 Kg, ale rád bych měl aspoň 92 Kg a vrátil si pár svých svalů na místa, kam patří. Přeci jen mi bude hezkých kulatých - ehm - a člověk by i pro sebe měl zkrátka něco udělat. Protože jsem chlap, mám slabou vůli (znáte to, něco si řeknete a pak odložíte na "potom"). Když však půjdu s kůži na trh, bud mít motivaci a hnací motor, abych pak nebyl za malého (velkého) trotlíka.
A teď k tomu hlavnímu: Do začátku léta (1. 7. 2018) bych chtěl mít zmiňovaných 92 Kg a pár bicáků navíc :D Chce se někdo se mnou připravit na plážové pózy? ;-) Stačí, když se teď vyfotíte (a foto zatím nezveřejníte) a začneme trochu víc cvičit a méně a zdravěji jíst. Já tu vždy napíšu po týdnu, co jsem tak dělal a 1. 7. 2018 tu zveřejním výsledek. Jako Jája na fotce vypadat nebudu, ale třeba se trochu přiblížím osobnímu lepšímu pocitu, že jsem pro svoje tělo (a všechny moje holky) něco udělal :D
EDIT: Můžete mi vymyslet trest za případné selhání a odhození cvičení na další roky ;-) A když to dokážu? Napíšu novou knížku a všichni, kdo do toho půjdou se mnou a zveřejní výsledek, ji pak dostanou i s podpisem

23:19 29.3.2018 Dnes naše "Homolkovic" rodinka byla účastna křtu výletnické knížky (která je hlavně pro děti) Výlety s tajenkou. Autorka Lucka Nachtigallová alias Deník fejsbukové matky (jo, jasně Luco, ty mi budeš říkat, že mám hrozný příjmení

23:18 29.3.2018 Nedávno na sociálních sítích i v televizích a tisku proběhla - a znovu i rozdělila společnost - kauza maminky, která byla v šestinedělí a jejího pětinedělní miminka hospitalizovaného na JIRP v Ústí nad Labem. Jako táta malých dvojčat jsem vše sledoval od začátku už jen proto, že díky informacím, dobrých pro děti i rodiče, jsem v různých skupinách a v jedné to bylo vlastně téměř online prezentováno. Myslím, že už bylo sepsáno hodně článků a odvysíláno mnoho reportáží a vše je na internetu dohledatelné, tak jen pro případ, že by to někoho minulo přikládám do závorek jeden odkaz (https://prima.iprima.cz/…/matka-chtela-zustat-s-ditetem-v-n…)
Já, za sebe, bych se rád postavil na stranu maminky a dítěte. Jako táta nevím, co se v ženském těle přesně děje jak psychicky tak fyzicky, ale po něčem tak nádherném, jako je porod a přivedení na svět dalšího člověka, kterého pak vychováváte a celkově se o něj staráte, by mělo být přeci z přírody logické, že se maminka o své dítě bojí a chce mu být nablízku. Nehledě, že opravdu nic, z mého názoru, nenahradí mateřské mléko (názor doktora byl opačný, prý umělé mléko je nejlepší), které je pro novorozence fakt dost důležité.
V dnešní době právních kliček, kdy se víc někdo dívá na to, jak jen to napsat, aby druhého "odrbal" než pomohl a zákony se dělají jen proto, aby se mohly hledat kličky, jak je obejít, mi přijde hodně nesmyslný popírat jak rodinnou soudružnost, tak mateřství jako takové. Je smutné, že se dějí věci, které v důsledku končí otázkou: "Víte, kolik by to stálo?" Škoda, že se vytratilo důležitější "Vážím si lidského života."
Je škoda, že lékař, nebo jiný zdravotnický personál, nehledal cestu k tomu, jak přiblížit maminku ke svému nemocnému dítěti, kterého chtěla dále kojit a spíše jí házel "klacky pod nohy." Komu by taky bylo příjemné, že na něj zavolali policii, i když nic neprovedl. Podle chronologie záznamů chtěla maminka jakkoli být u dítěte a protože jí nebylo doktorem umožněno vůbec nic a zavolal na ni veřejné složky, začala telefonovat o pomoc (existuje něco jako pomoc maminkám v nouzi - třeba právě hospitalizace s dítětem a podobně). Dál už to víte, slyšeli jste nebo četli.
Rozhodl jsem se sem napsat už jen díky tomu, že nerozumím faktu, že je odebíráno právo dítěte mít u sebe svého zákonného zástupce (což jsou rodiče). Vyhazováním nebo "nabízením" spaní jako bezdomovkyně na podlaze (kde ji pak mají pravomoci vyhodit) ,se mi zdá mírně řečeno nešťastné. Maminka - jako i iniciativa pomoci maminkám v nouzi - má moji plnou podporu! Doufám, že se nejen její miminko brzy uzdraví, ale že i ona se domůže svých práv (které jsou zakořeněny i v právní legislativě ČR) a samozřejmě přeji i ostatním miminkům nejen na pokoji JIRP v Ústí, ale i kdekoli jinde v nemocnicích, aby byly co nejdříve zdrávy au svých rodičů. Buďme na sebe milí, usměvaví a hlavně podporujme rodinu a děti. Je to to nejcennější a do budoucna jak pro všechny, tak i pro stát nejdůležitější.
Táta od Dvojčat na útěku

09:21 22.3.2018 Je krátce před půl sedmou hodinou ranní. Otevřu oko. Nade mnou stojí jedna z dcer a prohlíží si mě jako Lenina v Mauzoleu. "Co je?" zašeptal jsem. Chvilka váhání s odpovědí mě začala znovu uspávat. "Tati," trhnul jsem sebou. "Můžu k vám?" Otočil jsem se na ženu, která měla obličej zabořený hluboko v polštáři jako když vás někdo vyfotí před dopadem do vody. "No to asi ne..." poprvé hned po probuzení zesílil na pár vteřin můj tep. "Tati," začala dcera hlavní otázku dne. "Co budeme dnes celý den dělat?" Tenhle kolorit si neodpustí ani na Štědrý den, což už zavání systematickou provokací. "Začni tím, že si půjdeš vyčistit zuby, umýt obličej a převlečeš se." Jako super je mít děti, které poslouchají a vše si zařídí samy. Jenže tyhle naše dvě to nejsou. Nevím, jak se stalo, že místo toho, aby můj potomek odešel splnit ranní rituály, zamrzl na jednom bodě a jen na mě neustále koukal. Mrknul jsem. Dobře, asi na vteřinu se mi zavřely víčka. Po otevření tam dcera stále stála. Začal jsem přemýšlet, zda moje vyjádření bylo přesné nebo ta chichotající se vlasatá věc potřebuje přehrát nový software. Jenže pozor, nebyla sama. Už tam byly obě. Mauzoleum asi znovu otevřelo. Mít svůj soukromý živý budík je naprosto príma. Tak a teď už si jen srovnat myšlenky, jestli si vzít malý nebo velký hrnek na kafe. Tak krásné dobré ráno.

22:45 14.3.2018 Pamatujete si ještě, jak si holky hrály na to, že mluví anglicky? Teď si tu ukazují obrázek koně a Emča se Amálky ptá, jak se kůň řekne anglicky. Amálka pohotově: "EL ULEŤ."

17:57 13.3.2018 Dvojčata nebyla dlouho nemocná. To je sice dobře, ale hádejte, kdy si to vybrala? Ano, teď. Před týdnem Amálka, nyní Emča. A tak musím být u nich. Když byla nemocná Amálka, tak si Emča nevěděla rady se svou energií, ale hromosvod jsem byl naštěstí já nebo Jája a tak bylo nebezpečí zažehnáno. Teď tu Emí leží, Amálka je hrozně hodná a hraje si sama. Ale zase je po celém obýváku rozeseto na tolik hraček, že je využit každičký centimetr čtvereční a já tu tancuju jak baletka, nebo latinskoamerický tanečník. Emča se probudí s horečkou a její nálada se střídá od úsměvu k pláči stejně rychle jako výměna pneumatik ve formuli 1. K tomu mi, hledíc do dálky, říká, ať ten pán s dárečky neodchází. Když ji pohladím a řeknu, že jsem u ní, že se nemá čeho bát, tak mne obejme a řekne, že jsem super. Pak se zase rozbrečí a neví, jestli se má napít nebo vyčůrat. Řeším to věcně, pije na WC. Pak už zase říkám pohádku a nakonec zazpívám dlouhou písničku (jo, pamatuju si taky něco, nehraju pořád z not :D) a přehopsám ve stylu hip hopu do kuchyně, kde na mě čeká nádobí. A tak se tak nějak konejším, že tam někde venku jsou také maminky, které to mají zcela stejné jako já.

08:51 8.3.2018 Přišel jsem do obýváku a jen tak, z legrace, jsem šel na všechny čtyři a jako mohutný bernardýn se svalil na záda v domnění, že se mi žena vrhne kolem krku a začne mě ňuchat stejně jako naše kočky. Jája na mě koukla z kanape, kde seděla i s dvojčaty. Holky se dívaly na telku a mě pozorovaly jen po očku. Jáje sice vystřelovaly koutky, jak zadržovala smích, ale stejně se neměla k tomu se zvednout a svého starého psa potěšit. Zato Emča se nasupila. Vjelo to do ní jako blesk a dokonce bych přísahal, že se jí kouřilo z uší a z očí mě laserem propichovala skrz na skrz. "Co je?" udivilo mě její chování. Kdyby byla chlap ve středních letech, přísahal bych, že se tak určitě projevuje proto, že jeho žena nabourala milované auto. "NIC!" řekla drsně Emča a oči měla temné jako komiksový hrdina při pomstě na předposlední straně příběhu. "Tohle tatínkové nedělají!" Založila si ruce přes prsa a přešlapovala nervózně na místě. "Tohle nedělají! TATÍNKOVÉ SEDÍ NA GAUČI, LUXUJÍ, DĚLAJÍ DĚTI A MAJÍ JE RÁDI!!!" Horlivost projevu mě sice zarazila, ale Jája se začala dusit smíchem podruhé. Myšlenkové pochody našich dcer bych někdy opravdu chtěl mít.

10:49 15.2.2018 Ráno jsem nechal Jáje vzkaz. Stejně tento svátek slavíme doma každý den a ne jen dnes. Ja měl od ženy připravený sladký dárek. Jenže ten mi stejně snědl hádejte kdo? Ale tu třiceti centimetrovou bonboniéru si ubránit hodlám. Všem taky pusu na čelo a mějte se rádi!

11:15 26.1.2018 Co já jim budu vysvětlovat, až budou velké? To nevím. Ale co jim vysvětluji teď, na to stále připraven nejsem. Emča s Amálkou ze od Vánoc zamilovaly do Anděla páně. Jako do pokračování této hezké pohádky. A učaroval jim kdo jiný, než čert Uriáš. Tuhle se ptaly, jestli má pod tím pláštěm čertovský ocas. No co, představivost nezná mezí, takže ho tam schovaný určitě má (nějak, někde). Pak další týden začaly řešit, že je málo chlupatý. Ale dnes si vzala Emča DVD do ruky, ukázala na Uriáše a říká:
"Tati, a má čert anděla páně PINDÍKA?"

07:37 22.1.2018 Už dva měsíce (na doporučení) testuji instagram. Sem tam se oba virtuální světy, jak FB tak INSTA, prolnou, ale jinak tam uvidíte a přečtete si i něco jiného, než zde. Aspoň mě to donutí víc fotit :D Takže se můžete podívat sem: www.instagram.com/dvojcata_na_uteku a třeba se můžete stát i mými "followery" Teď už stačí jen udělat ještě nějakou vlastní show v televizi. A můžou jí rovnou moderovat naše dvojčata ;-)

13:21 18.1.2018 Teda jako dneska si připadám jak žena v šestinedělí krát sedm, k tomu do závorky připočítáme osminásobný tlak v papiňáku a výbuch Vesuvu s následným zavalením Pompejí. Nakonec to všechno zmuchláme a přilípneme k TNT, které vyhodí do vzduchu polovinu Himálají. Jo, tohle jsou moje nervy. Vyhlašuji 50% - ne, 70% slevu na víkend s našimi dvojčaty!

18:49 16.1.2018 Barvy. Když je něco barevné, je to i hezké. To mi dá asi každý za pravdu. A když se o barvách baví děti, zaujme vás to někdy možná více, než nějaké prázdné debaty dospěláků. Jeli jsme dnes s dvojčaty nakoupit. Emča je holka zvídavá (Amálka taky, to se nebojte) a tak mi povídá:
"Tatínku, je láska fialová, že jo?"
Tak, jasně, vím o co se jedná. Jsem táta a musím doma sledovat radovánky ratolestí. A zrovna se holky dívaly na jeden z příběhů Barbie, která byla ve světě víl. Královna víl dostala nevědomky nápoj lásky a zamilovala se do Kena a unesla ho (to je hustý, co?) A jak byla omámená a tím pádem zamilovaná, měla oči FIALOVÉ.
Otázka o fialové lásce mě nutila to trochu rozvést a Amálka se ráda zapojila.
"Fialová? Holky, láska není jenom barva, ale řada jiných věcí..." ale abych jim ještě víc zamotal hlavu, pokračoval jsem po vzoru dospělácké konverzace. "Zase na druhou stranu se nadá chytit. Je to váš pocit, vaše cítění. Je to to samé, jako když hledáš každý večer svého králíčka, Amálko. A brečíš, když ho nenajdeš. Máš ho ráda. A nechceš ho ztratit. To je taky láska. Máš ráda i nás, rodiče..."
Holky mi skočily do řeči. Respektive nejprve Amálka: "Tatínku, nene, láska je růžová, protože jsou srdíčka růžová."
Do toho se zase obula Emča: "Tak to ne! Srdíčka jsou červená! Takže je červená!"
"A zlatá, protože se třpytí..." rozdmýchávaly stále dychtivěji holky debatu (houbeles, už nyní vědí, že je to taky o prstýnkách a řetízcích. Už to mají ty ženské v sobě zkrátka zakódované).
"Ale černá ne! Ta je smutná." ohradila se najednou Amálka. Chvilku se ještě s Emčou hádala o barvách, až se shodly, že přeci jen bude nejlepší označit lásku jako růžovou, červenou a fialovou.
Jak to máte vy? Jakou barvu byste vybrali pro lásku?

14:25 10.1.2018 Emča dychtivě:
"Tati, tati! Pojď, budeme si hrát na schovávanou, ano?"
"Tak jo," usměju se, protože vím, že při schovce nikdo nebude křičet a pískat. Jsme rád, protože mě už druhý den bolí hlava. Asi stárnu.
"Tati, tati, tak teď budeš počítat a pak nás budeš hledat, jo?" pokračuje dál s instrukcemi Emča a než odejde dodá: "Počítej pomalu, já se schovám pod gauč, tak ne, abys mě našel hned..."
Můžu já něco s nimi hrát?

11:21 6.1.2018 Děti se chválit musí. Pak si zvyšují sebevědomí a odtáhnou to daleko. Třeba jako Amálka.
"Tati, podívej, jak to umím..."
"Krásný, Amálko, jsi šikovná holčička," chválím, seč můžu.
"Já vím. Umím všechno. Budu moct do CIRKUSU!"
No príma.

15:14 31.12.2017 Je tu ten poslední den v roce. Bilancovat mi nepřísluší a tak jen na pobavení jeden text, který jsem napsal pro jistý časopis: „Tatííííí…“ Ozve se mohutný řev z místnůstky, kam i císař pán musel chodit pěšky. Teprve nyní jsem si vzpomněl, že tam jedna z dcer zaplula, no, je to dobrých deset minut. Otevírám nervózně dveře a už se na mě culí nejenom moje dítě, ale i několik panenek princezen.
„Co ty tady dělají?“
„Čůraly se mnou,“ odpovídá hned dcerka a dodává, že ona při tom dělala krokodýla. To je krycí název pro vykonání té vetší potřeby.
„Ale princezny přeci nečůrají na záchodě…“ vypustil jsem rozmrzele z úst větu, která už nešla vzít zpátky. Přilítlo druhé dvojče. Je to jako krev ve vodě pro žraloka. Pokud se řekne pár zajímavých slov, okamžitě jsou u vás a už se jich nezbavíte.
„Tatí, a jak tedy čůrají princezny?“
Vypustil jsem ústy z plic všechen vzduch a doufal jsem, že zmizím nenávratně jako právě vyfouklý balónek. Nestalo se tak, naopak se na mne obě dvojčata nahrnula v domnění, že jim tuto závažnou otázku zcela racionálně a ke spokojenosti obou zodpovím. Tohle by nezachránil ani Andersen nebo Němcová.
Každá princezna čůrá. Čůrá i Superman. Aspoň myslím. Ale princezna jistojistě. Jenže nemůže chodit na obyčejný záchod. To dá rozum. Taková Sněhurka v lese se sedmi trpaslíky přeci nemůže chodit na dřevěnou kadibudku za stavením. Trochu jsem se škodolibě usmál, když jsem si v duchu představil, jak asi musí vypadat vykonání potřeby Elzy v jejím Ledovém paláci na Severní skále. Taky mi nešlo do hlavy, jak to dělaly všechny princezny, které byly zavřeny ve věži hradu. Nadechl jsem se a mohutně vydechl znovu.
„Jak čůrají princezny?“
Když se dětem rozšíří oči, tak pozor! To jsou totiž kontrolky, které problikávají, protože si vše zapisují do své paměti. Takže musím najít ta správná slova.
„Princezny čůrají po princeznovsku,“ projevil jsem talent mluvit jako politik. Emča mne zatahala za rukáv s důležitou otázkou, kterou mi musela pošeptat do ucha.
„Tati, a kakaj taky, že jo?“
„Taky. Jako vy. Protože jste taky princezny,“ pohladil jsem jí po vlasech a nadmula se pýchou z jejího titulu. Celý den pak procházely kolem obě oděné v princeznovských dlouhých šatech. A tak vím, že princezny čůrají jako malé holčičky. Stoupnou si na stupínek, sednou na princeznovský záchůdek, podrží si šaty dopředu, aby si je nepočůraly, a hlavně si tam pozvou celé příbuzenstvo princezen, protože čůrat princezna nikdy nechce sama. Tak čůrají princezny. Zkuste mi to vyvrátit.
A tak vám všem přejeme, jako početná rodina (i fenky a kočky) ten NOVÝ ROK 2018 co nejpříjemnější a nejpohodovější. Dvojčata totiž nebudou zaručeně jen princezny, ale také nám vyvedou něco (jako rádcové X a Y ze Šíleně smutné princezny), co zas budu moci s úsměvem napsat sem na blog. Zadoufám, že mi tu zůstanete věrni a i příští rok vytvoříme ještě větší dvojčecí "rodinu" než tento rok ;-) Emča, Amálka, Jája a já vás moc zdravíme!

19:10 29.12.2017 Dnes se rozhodlo zajet si na malý výlet. Dvojčata byla nalákána do sychravého dne s příslibem cukrárny (proboha proč, to nevím, když je toho doma tuny). Vyjedeme s tím, že se stavím i na poště, jenže nejsem rozhodnut, zda u nás, nebo až na místě. Bohužel jsem si to rozmyslel na cestě. Přeci jen u nás to bude rychlejší a tak zajíždím na parkoviště místního pohostinství, abych náš koráb obrátil. A najednou se zezadu ozve Emča:
"Proč jedeš tudy, když nemáš rád pivo?"
Asi začnu zakrývat svým dcerám oči černou páskou, aby nevěděly, kam vždy jedeme, nebo smíchy nebudu moct řídit.

12:48 19.12.2017 Tuhle k nám dvojčata přišla s totálním nadšením, že připravila divadlo. Sice nám tu divadlo hrají každý den, ale tohle bylo přímo to Národní. Z narozenin měly holky ještě čísla 5, která byla také zakomponována do děje. Ema vytáhne jedno z čísel a mává jím před Amálkou:
"Co je to za písmeno?"
"To je číslo..." opravuje ji z "hlediště" starší brácha Lukáš. Amálka se zamyslí a nevinně se zeptá:
"To je šest nebo osm?" kouká na tu pětku a v publiku to zašumí smíchem....

12:51 4.12.2017 Od včera mne nějak bolí záda. Dobře, dobře, nemůžu se skoro hnout, z auta vystupuji jako po operaci kyčelních kloubů. Je to ta bolest, kdy se lámete v půli na jednu stranu, ale z dálky to vypadá, že jdete v podroušeném stavu v pravé poledne domů. Doma jsem si na to dal hřejivou náplast jakési neznámé výroby, protože nám došly ty komfortní (ty mi vypotřebovala Jája!). Ale každý obklad se musí sejmout z bolavého místa, neboť zahřívání postižené oblasti už tak nefunguje. Jenže tato náplast III. kategorie byla odstraňování velmi skeptická. Zavřel jsem oči a trhl. Neuvěříte, kolik chlupů má chlap na zádech na boku! Vlastně už žádné nemá!! Zaúpění bylo jen malou třešničkou na bolestivé zneškodnění přisáté nepotřebné věci. Nakonec přišla dvojčata. Chtěla s otázkou "co se stalo" ukázat postižené místo.
"Páni! Tam nejsou úplně žádný chlupy! obdivovaly postižené místo. Amálka se mě jala kontrolovat i na rukou, zda aspoň tam mi chlupy zůstaly. Depilace hadr.

11:43 4.12.2017 Doma je slyšet šílený řev. Oponuji, že takhle možná řvou mrtvoly (to je divný, proč zombie řvou), ale ne kostlivci. Na to šla Emča vyděsit kocoura pod sedačku, aby se nakonec honily po celém domě s Amálkou. Ano, připravovali jsme se na mikulášaký karneval. Mršky až do příchodu čerta rejdily. Pak se schovávaly za mě a Jáju. Pět minut naprosté nirvány pro dospělé :) P.S. Na konci si Emča nezapomněla do mikrofonu zazpívat hit roku Jdu cestou necestou z Princezny ze mlejna. P.P.S. A jak to tak bývá, bezva namaskovala moje žena Jája ;) kdo by chtěl od ní zmalovat, může se přihlásit

09:57 1.12.2017 Mám rád dobré a chytré dárky. Takový zrovna držím v ruce milý kalendář z dílny Babičkářství.cz - dárky pro babičky a dědečky. Takový, třeba i vánoční dárek, jen tak nenajdete. On to není totiž jen tak obyčejný kalendář. Dáváte s ním i kus sebe, tedy vašich dětí. Ale popořádku. Nejprve pro obdarované: Na každý týden najdete nějakou pranostiku nebo zajímavost. To sice mají i jiné kalendáře, ale tady se jde dále. Děti mají totiž 12 listů na to, aby nakreslily tematické obrázky. Třeba na zimu lyžování, na léto koupání. K dispozici máte i samolepky, takže můžete nalepit dorty na určité dny jako narozeniny, nebo ještě různými motivy doplnit dětské obrázky. Tento kalendář se opravdu povedl a pokud byste o něj měli i vy zájem, tak se koukněte sem: https://www.babickarstvi.cz/dalsi-originalni-darky-pro-seniory/577-nejmilejsi-kalendar-pro-babicku-a-dedu-8594185199960.html?search_query=kalendar&results=6
Já, být třeba Pohlreichem, bych této svíčkové, pardon výbornému kalendáři dal sto procent hvězd. Tak a dvojčata jdou kreslit. Snad mi na zimu nenakreslí kluka v trenkách a na léto mi tam Amálka nenakreslí dinosaura :D  

13:26 29.11.2017 Zajímá vás, JAK ČŮRAJÍ PRINCEZNY? Napsal jsem tematicky pohádkovou úvahu, která se týká samozřejmě i našich dvojčat a dokonce jsem si dovolil i osobní kresbu přidat v novém - prosincovém - čísle Pravý domácí časopis. Tak šup, utíkejte do nejbližší trafiky pro POHÁDKOVÉ ČÍSLO Pravého domácí časopisu. Stojí za to!

11:39 27.11.2017 Emča je něco jako radar. Klidně můžu půjčit. Nezklame. Vše zaregistruje, vyhodnotí, zanalyzuje a následně si to bude aspoň tři týdny pamatovat. Má několik zajímavých módů, ale bohužel si je sama přepíná, jak se jí zachce. Nejméně oblíbený je:
FOTBALOVÝ - "pocem, kam jdeš" - tento mód je používán nejčastěji a hned od rána. Není nic lepšího, než mít za paty dítko, které chce po vás zdůvodnit každý váš krok.
PROČ MÓD - ano, i k nám se už dostavila nejpoužívanější věta zvídavého nezbedy "A proč je tohle?" Pročování bych přiřadil k boji ve vysoké trávě. Nevíte, kdy a odkud na vás otázka přiletí a špatně se eliminuje.
DESTRUKCE - už jste někdy přišli o milovaný hrníček? Byly vám počmárány drahé záclony nebo nerozbitné dveře se staly navždy zničenými? Zadřela se vám v koberci modelína nebo trháte rozzlobenou Amálku z Emči, protože jí zase zničila nakreslený obrázek? Můžu klidně pokračovat. Už si vedu tajný svazek.
ZPÍVAJÍCÍ MÓD - je to roztomilé, ale ty neustále se opakující tři tóny zpívané ve výškách v uzavřeném prostoru auta už jsem úspěšně zaregistroval jako nový výstražný tón. Já jsem si to osobně nastavil jako zvonění na budík.
Samozřejmě má daleko pestřejší výběr i těch milejších módů.
U Amálky jsem našel zatím jen KRESLÍCÍ MÓD, který trvá od rána do večera. Zřídkakdy se u ní objeví PROČ - PROČ MÓD.

21:23 23.11.2017 Chtěl jsem vás něčím překvapit. Trochu překvapit. Takové malé poděkování všem fanouškům. Není to žádná studiovka (ale třeba jednou mi to holky nazpívají o dost líp pro mě :D ) a fota jsou z našeho archívu. Ale řekl jsem si, že se to k sobě hodí. Zpívá se tam o tom (hoooodně volně přeloženo), že i když jste na dně, tak přijde někdo, kdo vás pozvedne do výšin. Tak jako moje rodina, jako vy. Jako každý, kdo si to jednou v životě zaslouží ;-) Sice ještě nejsou Vánoce, ale už se mi dostavuje nostalgická nálada, ale nebojte, jsem jak Chuck Norris. Ten nejtvrdší táta na světě :D
TAKŽE, TADY TO MÁTE - a ano, zpívám to já (moc mne nekamenujte, bylo to na jednu "dobrou"):
https://youtu.be/SM_Zb0AF6jI

09:10 19.11.2017 Musím všem příznivcům tohoto blogu PODĚKOVAT. Velice si vážím faktu, že i když mi není dávno dvacet, a někdy se s technikou peru velice dlouho, ocení to nemálo příznivců, kteří nejen část života s dvojčaty prožívají se mnou a dokáží i mile nabídnout zpětnou vazbu. Je to jak pro ty, kteří ještě děti nemají, ale i pro nostalgicky vzpomínající, aby si přiblížili, jaké to třeba před deseti, dvaceti léty bylo. Tento blog je pravdivým (a někdy i humorným) okýnkem do našeho života s dvojčaty. Ale chci jeho prostřednictvím také nabídnout odlehčení nebo i radu ostatním, a hlavně té mužské části, že nejste jediní a nejste osamoceni. Je nás víc, kteří se denně pereme o kousek úsměvu našich ratolestí. Je nás víc, kteří zajímavé situace zažíváme dennodenně a někdy z nich jsme na větvi, nebo si neví rady, nebo se smějeme na celé kolo.Včerejší večer všech nominovaných blogerů, instagramáků, youtuberů a dalších byla taková větší oslava digitálního světa a sociálních sítí. Nevadí, že jsem se nedostal až na nejvyšší příčku, ale postupně se tam propracuji, to slibuji! Jája s dvojčaty se také dívala, a Amálka prý brečela, když jsem nevyhrál (spíš to přisuzuji tomu, že holky chtěly, abych řekl jejich jména, kdybych vylezl k tomu mikrofonu :D ) Přiznám se potupně, že jsem tam, až na pár výjimek, nikoho neznal. Celý večer popisovat asi nemá cenu. Jen pár postřehů mohu přidat. Třeba jak bylo vidět všude to nadšení pro sociální sítě a diváci až hystericky vřískali, když se ozvalo jméno jejich internetového idola. A taky, že se všichni tak respektovali, chválili a podporovali.Doufám, že i nadále mi zachováte přízeň a třeba tyto stránky i pošlete dále do světa. Že mi napíšete, nebo jen "lajknete" něco, co se vám ode mne líbilo. Ještě jednou děkuji, že jste mne svými hlasy dostali až do finále. Je ještě co zlepšovat a nabízet. Jste všichni fajn a super.Závěr patří Jáje a našim dvojčatům, o kterých to všechno je: Děkuji i vám, že bláznivého tátu pouštíte na sociální sítě, aby zákeřně napráskal nevšední zážitky celé rodiny. Jáje velkou pusu a Amálce a Emče taky. MÁM VÁS, HOLKY, MOC RÁD!!

09:09 15.11.2017 V návalu pozitivní euforie slíbíte dítěti něco, co za den zapomenete, ale váš potomek to drží v sobě klidně deset let. I já jsem se unáhlil a vyřkl v tomto ročním období letní seanci ve stanu na zahradě.
"Jo! tak to se moc těším!" tleskala Emča a Amálka už plánovala, kolik dinosaurů se do stanu s námi vejde.
"Ale musí být velké teplo o prázdninách.... " dávám si podmínku života mezi brouky a hvězdami. Chvíli tím žily, ale pak se šlo spát, protože se večer spát zkrátka chodí.
Jenže, bylo k půlnoci, se z Emčinýho pokoje ozve šeptající hlásek, který mne probudí:
"Tati, tati, tatínku...." zní jak vábení z lesa hlásek dcery.
"Emi, co je?" vstávám v domnění, že se jí zase honí zlé sny. Ale Emča pokračuje.
"A jak se používá TEN STAN?"
"Ty nespíš?" zůstáván zmražen před vchodem do pokoje.
"Ne," stále šeptá.
Opravdu nespala a racionálně přemýšlela o použití stanu a všeho, co jsem říkal o stanování. Je na čase oprášit staré časopisy Junák :D

16:54 14.11.2017 Teď to nebude žádná legrace. To je naprosto vážná a seriózní věc.
POJĎME ZMĚNIT HISTORII!
Fandové a Fandovky nebo Fandovčata. Nebo zkrátka jen ti, kdo máte rádi můj decentní humor, nebo jste si jen oblíbili tyto stránky či osobně moje dvojčata znáte. Máte znovu možnost hlasovat pro DVOJČATA NA ÚTĚKU v Blogeru roku 2017.
Zde je odkaz a pak už jen stačí Váš hlas:
http://www.czechblogawards.cz/finale/dvojcata-na-uteku
Dokonce vyhrát můžete i vy, protože se hlasy losují a je možnost přivýdělku 5.000,- před Vánoci ;-)
P.S. A moc děkuji, že tento blog vaše hlasy poslaly ze semifinále až do finále.
P.P.S. Můžu vyhrát holicí strojek (takový ten lepší, který si nezničím na moje železné vousy), tak budu vděčný za každý hlas

14:06 7.11.2017 Týden tatínka dvojčat:
Dvojčata dosáhla čtyřleté mety tak rychle, že kdyby se tou rychlostí cestovalo, můžu jezdit pro banány do New Yorku. Mluví, myslí, vymýšlejí.
Pondělí:
Je sedm. Jakási rozcuchaná hlava vykoukla k nám do ložnice. Pak druhá. Hurá, vstáváme. V kuchyni vyndávám z chlebníku růžového poníka. Směju se tomu. Je to tak od dětí milé. Při jídle trochu drobí. Nevadí, tak to pod nimi vyluxuji a vytřu. Ty naše dvojčata se tak krásně při hře smějí. Mám rád dětské hlásky. Oběd prý není podle jejich gusta, ale po půl hodině přesvědčování tu studenou krmi snědly. Přisuzuji to spíš konečnému dostavení hladu. Doposud po každém upozornění chtějí maminku. Chápu jejich odloučení, taky už si svou ženu přeji doma. Večer se jim nechce tak rychle spát, jak jsem si zprvu představoval. Nekonečno otázek s nekonečnem chtění na záchod. Poprvé jsem použil vyhrožování, ale ti malí teroristé to se smíchem přešly. V manželské posteli přemýšlíme, co by je navedlo na tu správnou cestu andílků v domácnosti.
Úterý:
Docela jsem se dobře vyspal. Je sedm a už se moc těším, co budeme s našimi dvojčaty dělat. Vykoukne jedna hlava do ložnice, druhá hlava i s trupem za velikého křiku přilítne na můj pupek. Trochu to bolí. V bezvědomí jsem byl jen pět minut, dobrý. Dvojčata zatím nic nerozbila ani neroztrhala. Obě sedí na mě. Setřesu je naháním je do koupelny. Vida. První ranní hra na honěnou. V kuchyni vyndávám z chlebníku růžového koníka až po čtyřech minutách. Zasekl se tam, mezek. Trochu mne to rozhodilo, ale hned, jak přijdou děti na jídlo, jsem hned klidný. Dvojčata kreslí a už jsem třikrát řešil malé přestupky v tahanici o tužky. Doufám, že se co nejdříve uklidní. Beru to s rezervou a nechám si je to vyříkat mezi sebou. Pak už jen řeším kousanec u jedné a škrábanec u druhé. Ale hezky kreslí. Při obědě jim zase půlka spadla na zem! Takhle se přeci jídlem neplýtvá. Ale zametu to. Už jsem je několikrát upozornil, že zlobení do naší rodiny nepatří. Chtějí maminku. Já chci klid. Odpoledne jsme na ně oba, ale stále si připadáme v oslabení. Jsou opravdu jen dvě? Večer jsem čtyřikrát navštívil pokojíčky dcer, ale už nemám sílu jim neustále vysvětlovat, že se má jít spát. Výhrůžka čertem nebyl dobrý nápad. V noci jsem k nim vstával asi pětkrát. Z toho hodinu u jedné z nich spal, protože se bála.
Středa:
Je sedm. Zjistil jsem to, protože na mě přistála jedna z dcer, druhá krouží kolem postele a něčemu se směje. Hned je posílám do koupelny a hrozně se mi chce spát. Nemůžu. V kuchyni doluju růžového koníka z chlebníku. Sakra. Jsou tam dva. Druhý je fialový. Trvá mi to asi deset minut. Jdeme ven, ale oblíkání a obouvání se nesetkalo s dobrou náladou dvojčat. Moje nálada s trpělivostí si už balí kufry. Dvojčata chtějí maminku, já chci, aby se oblíkly, jinak nám z dvouhodinové procházky zbyde cirka jen čtvrt hodiny. Nikdo nechce ustoupit ze svých požadavků. Začíná vyhrožování čertem už v poledne. S obědem si na mne nepřijdou. Je takové jídlo, které jim chutná a měly by ho sníst hned a nic nevyhazovat z talíře na sebe nebo podlahu. Bože! Je tam zase nastláno! Nutím je si to po sobě uklidit. Chtějí maminku. Ptám se, jestli spíš nechtějí čerta. Odpoledne jedeme spolu všichni nakoupit. Dvojčecí slib poslouchat a být hodný se vytratil hned po výstupu z auta. Obchody jsou totiž jedna velká prolézačka a honit se mezi regály je ta pravá adrenalinová zábava. Jako by tušily, že se nám příčí zvednout hlas mezi lidmi. Skupinka Japonců si po půlhodině zvědavě fotí rituál rodičovské výchovy minulého století s finálním naplácáním na zadek za mohutného křiku malých teroristů. Doma se situace vyostřuje jak v námořní bitvě. Zvednul jsem několikrát hlas. Za to mi moje hlasivky nepoděkují. Mám podezření, že dvojčata v obchodě sebrala špunty do uší. Musím koupit amplion. Večer vytíráme se ženou potopu v koupelně a já už jsem přešel na modlení, aby obě naše děti usnuly rychle. Po šestém pokusu se buď napít nebo vyčůrat přemýšlím o rozbití záchodu i všech umyvadel, aby se na něco konečně mohl vymluvit. Strašit čertem je nebudu, chci se vyspat. Ok, čert přichází za dvě minuty. Emča ho chce i ukázat. V noci jsem byl jen jednou vzhůru. Měl jsem strašidelné sny.
Čtvrtek:
Ráno. Ještě to tu spí. V klidu si dojdu na WC. Omyl. Jsem přepaden i tam. Počítám, kolik mi tenhle den odumře nervů. Z chlebníku se už toho odporně růžového koně ani nepokouším vyndat, jinak bych musel chlebník rozbít. Chci tu ženu. Aspoň na půl hodiny. Ta havěť tu jen ječí a piští, smích je jak skřípání nehty o tabuli. Oběd bych zrušil. Vůbec si ho nezaslouží. Stejně půlku studeného jídla zas vyhází na zem, ale už mám donucovací prostředky. Chtějí maminku. Když maminka přijde, pro změnu chtějí tatínka. Já zrovna nechci je. Aspoň to studené kafe v pěti minutách klidu si můžu vypít. Poslední hodiny do spaní zaznamenávám všude, kde jsme jen pištění, vřískání a sliby, že už budou hodné. Ano, hodné jsou, když spí.
Pátek:
Je krátce pošesté a já má pocit, že přibývajícími dny jim energie spíše roste. Einstein by měl radost. Já radost nemám. Jediné, co mám, jsou červené oči a dost pochroumané nervy. Růžový poník, fialový poník, mořská panna a ovladač od televize, které jsou v chlebníku, letí rovnou do popelnice, protože tohle už teda fakt neotevřu. Kreslení je super, ale jediná velká tečka jedné z umělkyň na padesáti čistých papírech je i na můj vkus hodně. Oběd sem psát nebudu, musel bych se vypípat. Dochází mi argumenty, vzpomínám si na protiteroristickou příručku. Je taky k ničemu. Večer vyndávám z pračky další koně. Sakra, kde je zase vzaly? Pohádka je jen o hrnečku, co vařil. V posteli usínáme se ženou po první reklamě. Přes víkend zkrátka tu sílu zase musíme nabrat.

DVOJČATA NA ÚTĚKU

Dvojčata na útěku aneb život otce na rodičovské

Sledujte stránku na facebooku, nebo se začtěte v řádcích na zdejších stránkách, NEBO SI KNIHU, PRVNÍ DÍL (JAK TO BYLO OD ZAČÁTKU) můžete koupit zde.

OBJEDNAT KNIHU

A nebo, pokud si ke čtení chcete poslechnout muziku, vám mohu zahrát třeba do ouška - to se podívejte ZDE


BIO

Narodil se v roce 1978. Ve studiích nejdále dosáhl na vysokoškolský titul v oblasti andragogiky. Jako mlád krátce psal do novin rodného města v rubrice sportovního redaktora a několik let se účastnil literárních přehlídek (např. ocenění Novinář 97 KOLÍNSKÝCH NOVIN). S kolegou, divadelním hercem a muzikantem, vytvořil scénář pro celovečerní divadelní hudební komedii, ale i sám napsal několik hudebních pohádek. Je i muzikantem a zpěvákem na volné noze. Do listopadu 2016 byl na rodičovské s dvojčaty. Nyní, prozatím, se i nadále stará o čtyřletá dvojčata a chod domácnosti (samozřejmě i s mužskými pracemi :D )

mail: radim.keith@seznam.cz
TOPlist